Venkovská romance (2016) Venkovská romance nepřímo navazuje na soubor Místo něčeho. Konkrétní „Místo“ – pošumaví, umělcův domov – chalupa – se stává místem ne-zcela-jasného, avšak dramatického činu. Prostorem, ve kterém se místo turistů a autora na cestách objevuje polní cesta, oheň, peří a dům na kraji vesnice, jehož nová střecha září v zapadajícím slunci a je v kontrastu s rozpadajícím se zbytkem stavení. Odkaz k přerodu zpustlého místa v domov (a koneckonců i poukazující na určité uzemnění autora k jednomu místu) dokumentuje i video snímané z dronu. Ve dvou minutách až filmovým jazykem vypráví příběh autora i pozemku s určitým hororovým nádechem. Dron, který atakuje nově nalezené útočiště, kus země a přírody, která není okupována turisty, ale stává se pro autora symbolem vnějších i vnitřních krajin. Démon, který nenechá nic na jednom místě a na pokoji, rozfoukává peří a zanechává za sebou hořící zbytky ze staré části domu. Proti němu se mihne postava člověka – autora, který se snaží zcelovat násilně oddělené prostředí kultury a přírody. Skrze letecký a zčásti agresivní nálet (a náhled) na místo nachází jazyk pro zaznamenání možná dlouho spících duchů posvátných míst, tedy i domova. Ti stejně jako autor nepřestávají hledat klid, ačkoliv je zřetelné, že ho nelze najít nikdy: příroda i člověk budou vždy zmítáni živly a démony. Otázkou zůstává, zda a jestli je chceme krotit, nebo se jimi nechat ovládnout. Titul Venkovská romance paradoxně a s nadsázkou popisuje tvrdou realitu související s rekonstrukcí a vytvořením prostoru pro žití. Hrůza se skrze symboliku dětských postav navrací i sám k sobě a ke svému dětství, které v tamějším kraji strávil. V roce 2016 bylo video a fotografie ze souboru prezentované na výstavě v Galerii Jelení. Díla na stěnách byla doplněna o instalaci bubnu s roztrženým péřovým polštářem, odkazujícím jednak k videu, ale obsahující zároveň samostatnou symboliku. Instalace se nepřímo odvolává k šamanským nebo i jiným rituálům, ve kterých nástroj bubnu hraje důležitou roli. Tomáš Hrůza na tento tympán hraje také v hudební kapele Střešovická kramle. Soubor vlastním specifickým jazykem navazuje na dva Hrůzovy oblíbence: básníka a spisovatele Robinsona Jefferse a jeho neutuchající boj s „vnitřní a vnější bouří“ a také filozofa a ekologa Davida Abrama, který považuje za nejzásadnější uvědomovat si komplexnost, propojenost a reciprocitu mezi člověkem a okolím, v němž žije.