Way out (2015)

Way out je soubor prezentovaný na stejnojmenné výstavě v Ateliéru Josefa Sudka v Praze v roce 2015. Skládá se ze starších fotografií, které lze nalézt i v jiných cyklech, z videa a fotografií nových nebo nikdy předtím nevystavených. Fotografie na této výstavě působí spíše solitérně, dohromady ale dávají náhled na tehdejší způsob práce autora. Way out se z retrospektivního pohledu dá chápat jako určitý mezník mezi „proudem záznamů z cest“ a „fotografií z rodné hroudy“, jak o těchto prolínajících se životních fázích Tomáš Hrůza mluví. Tereza Špinková v textu k výstavě zmiňuje Hrůzova oblíbeného básníka Robinsona Jefferse: „Jeho básně a divadelní hry jsou stejně jako jeho život spojené s přírodou a její divokostí, jsou prodchnuté působením živlů, které přírodu ovládají. Vyprávějí o cestách osamoceného člověka, zmítaného vnitřní i vnější bouří, vzpouzejícího se přírodě a zároveň toužícího v ní ukotvit. Podobná propojenost mezi životem a tvorbou, snaha přiblížit se přírodě a souznít s ní jsou k nalezení i u Tomáše Hrůzy. Místo slov používá k zachycení atmosférických dějů vizuální prostředky – kromě fotografie, kterou vystudoval, i video se zvukem.“ Robinson Jeffers si udržel vnitřní i vnější „bouři“ i při ukotvení na jedno místo. A podobně tomu je i u Hrůzy, jak dále zmiňuje Tereza Špinková a zdůrazňuje tím i důležitost pošumavské chalupy: „Výstava v Ateliéru Josefa Sudka však není přímo živelná. Část vystavených fotografií vznikla v Čechách, v Pošumaví, kde si Tomáš přestavuje dům. V tamějším kraji se narodil, vyrůstal v něm a stále se do něj po svých cestách po světě navrací. Raději než o domově mluví o ‚rodné hroudě‘, vztahuje se tedy nejen k domu, ale k celé tamější krajině. Má k ní silný vztah, přesto mu v ní čas od času něco schází. Zřejmě právě divokost moře, neprostupnost pralesů, přítomnost šamanů, rozlehlost planin a bouřlivost hurikánů. Avšak to, co zažil v jiných zemích, je v ní nějak nastřádáno. Nedostavěný dům v Mířenicích stojí na kraji vesnice a je napůl pohlcován přírodou, místo lidí bydlí v domě ptáci a autor sám si musí stále hledat nové místo, kde by složil hlavu. Stává se tak jakýmsi ‚pošumavským šamanem‘, stojícím na pomezí mezi přírodou a lidmi. Živly jsou uzavřené v malém prostoru, v naší klidné krajině, přesto o sobě dávají vědět – v náznacích, ale zřetelně. Mizí a objevují se, tak jako člověk na místech, která navštíví. Příroda se skrývá v mlze, v bouři nebo mezi čtyřmi stěnami v květináčích. Way out je cesta pryč z domova, cesta od sebe sama, ale i cesta zvenku zase zpátky, k sobě a hledání místa ve světě, doma i v přírodě.“